Potřebuje Izrael druhého Rabina?
Na hlavním telavivském náměstí "Králů Izraele" (dnes pojmenovaném po Rabinovi) se tehdy sešlo několik desítek tisíc lidí, aby pod heslem "Ano míru, ne násilí" vyjádřili podporu probíhajícímu mírovému procesu. Velká část Izraelců v polovině 90. let věřila, že dlouhodobý mír je opravdu možný a že Rabin bude právě tím premiérem, který svou zemi k míru dovede. Tři výstřely, které na Rabina krátce po jeho sestupu z pódia vypálil židovský pravicový radikál Jigal Amir, učinily konec optimistickým mírovým scénářům. Rabinova vražda izraelskou společností dramaticky otřásla a celý národ se ponořil do hlubokého smutku a deprese. Každý Izraelec si pamatuje, co onoho kritického listopadového dne dělal, když se dozvěděl o atentátu na premiéra a jeho následném úmrtí. Izraelci byli Rabinovou smrtí naprosto paralyzováni. Šok byl o to větší, že útok přišel z „vlastních řad“. Amir, člen extremistické skupiny Eyal s úzkým napojením na radikální osadnické kruhy, považoval Rabinovy mírové ústupky Palestincům za zradu na židovském národu, přičemž se odvolával na radikální interpretace židovského halachického práva. V soudním procesu, který následoval krátce po premiérově vraždě, byl Amirovi za Rabinovu vraždu vyměřen doživotní trest.
Rabinova smrt vedla k vzedmutí promírové vlny převážně mladých lidí, kteří dnem i nocí vyjadřovali v centru Tel Avivu bolest nad ztrátou svého premiéra. Jicchak Rabin se tak víceméně přes noc stal mírovým symbolem, ideálem levicového politika, jehož kult je v izraelské společnosti dodnes prakticky neotřesitelný.
Každý rok si Izraelci chmurné výročí jeho smrti připomínají - a to jak podle židovského, tak i podle křesťanského kalendáře. Připomínání významných historických mezníků, ke kterým atentát na Rabina bezpochyby patří, je vlastní každému národu. Izraelci mají plné právo si násilnou smrt svého premiéra připomínat. Proč tedy hovořit o kontroverzi?
Rabinův kult dosáhl v Izraeli neotřesitelného postavení. Rabin již není vnímán jako historická osoba, ale jako abstraktní symbol bojovníka za mír a naději v lepší budoucnost. Každoroční shromáždění na Rabinově náměstí při příležitosti výročí jeho úmrtí je politickým a zároveň společenským happeningem s vysokou koncentrací slova „mír“ (šalom) nejen v projevech státníků a politiků, ale také na transparentech účastníků shromáždění. Rabin se stal zosobněním legendy o míru a na jeho ideály a tragickou smrt se podle většiny Izraelců nesmí nikdy zapomenout. „Potřebujeme druhého Rabina“, hlásají hesla na transparentech. Výročí jeho smrti přiláká na náměstí jak levicové příznivce, tak i četné sympatizanty pravice. Ti všichni si společně s nostalgií připomenou tragický historický moment Rabinovy smrti. Náměstí i po patnácti letech opět rozburácí notoricky známé prohlášení z roku 1995, že izraelský premiér v nemocnici podlehl svým zraněním. Všechny zúčastněné pak opět dojme „Píseň míru“ (Šir-ha-šalom), kterou Rabin v osudný den zpíval společně s davem krátce před sestoupením z pódia, kde na něj čekal Jigal Amir.
Co je tedy špatně? Především to, že ačkoliv byl Rabin obdivuhodným politikem, bez jehož aktivního zapojení by mírový proces v 90. letech zajisté nebyl možný, jeho předchozí politický život zdaleka nelze považovat za učebnicovou ukázku mírového aktivisty. V roce 1967 se Rabin – tou dobou ve funkci nejvyššího velitele izraelské armády – velkou mírou zasloužil o zahájení vojenských operací za šestidenní války, kdy jako součást vojenské elity vyvíjel tlak tehdejšího premiéra Leviho Eškola, aby Izrael vstoupil do války proti Egyptu. V polovině 70. let Rabin – v té době jako premiér Izraele – rovněž udržoval úzké vazby s pravicovým politikem Arielem Šaronem, proslulým podporovatelem osadnického hnutí. Rabinova vláda s tichým souhlasem podpořila budování prvních židovských osad na územích okupovaných Izraelem po šestidenní válce.
Podle zprávy levicového mírového hnutí Šalom Achšav bylo v letech 1967-1977 ve východní části Západního břehu vybudováno okolo 30 osad, ve kterých žilo přibližně 5 000 osadníků.
Komplexněji se problematikou židovských osad zabývá zpráva MERIP z roku 1977. Z ní vyplývá, že v letech 1967-1977 bylo založeno celkem 94 židovských osad, z toho 64 na okupovaných územích (21 osad na Golanských výšinách, 9 v pásmu Gazy, 5 v severní části Sinajského poloostrova a 29
v různých částech Západního břehu). Zpráva MERIP dodává, že vybudování těchto osad přišlo izraelskou vládu na 350 miliónů USD. Rabinova vláda (ve funkci v letech 1974-1977) o budování židovských osad věděla a vyjadřovala s nimi tichý souhlas, případně dokonce obhajovala jejich strategický vojenský význam. Není nutné dodávat, že židovské osady na okupovaných územích v současnosti představují jednu z hlavních překážek mírového procesu na Blízkém východě.
Rabin, tentokrát ve funkci ministr obrany, proslul rovněž tvrdým postojem vůči Palestincům po vypuknutí první intifády na konci roku 1987, kdy přijal razantní vojenská opatření k zastavení nepokojů: dramatické navýšení počtu izraelských vojáků na palestinských územích (z přibližně 1000 vojáků před intifádou se jejich počet zvýšil na 10 000), masové zatýkání palestinských aktivistů či cílené likvidace vůdců povstání. Izraelská armáda (IDF) se dle Rabina měla odhodlat k rychlejším a hrozivějším akcím vůči Palestincům, které nevylučovaly ani bití demonstrantů. Rabin měl údajně v této souvislosti pronést výrok: „nobody dies of a beating“. Hlavním účelem všech těchto opatření bylo odstrašit Palestince od pokračování v intifádě a ukázat izraelskou vojenskou převahu.
Obdobných kontroverzních momentů z Rabinova života lze zajisté nalézt více. Pokud na tuto Rabinovu odvrácenou stránku zeptáte dnešních Izraelců, téměř bez výjimek vám odpoví, že v minulosti Rabin ještě nevěděl, co je správné; že byl příliš mladý…A nebo v opačném případě, že chtěl vždy blaho pro Izrael a nelze mu prakticky nic vytýkat.
Být politikem na Blízkém východě je samo o sobě velký oříšek. Být izraelským premiérem ještě větší. Rabin bezesporu patří mezi nejvýznamnější politické osobnosti 20. století a jeho vojenské i politické úspěchy mu nemohou být upírány. Izraelská společnost by se však měla zamyslet nad tím, jestli je tak velká glorifikace jeho osobnosti na místě, a přestat pokládat k jeho jménu notorické rovnítko Rabin = mír. Poněkud prázdná mírová hesla na transparentech účastníků shromáždění k výročí Rabinovy smrti by měla nahradit snaha současné izraelské levice najít reálná politická řešení a nečekat na příchod nového Rabina.
Komentáře
Okomentovat